23. srpna 2015

Letíme do Asie, část IV

Když jsem byla ještě malé sůvátko, jakákoli cesta autobusem pro mě byla monstr-stresem. Za prvé – co když budu potřebovat čůrat? Za druhé – co když nebude vepředu místo, budu muset sedět dál od předního okna a bude mi blbě? Za třetí – co když si ke mně sedne někdo cizí? Jo, mám tu cestovatelskou krev prostě v sobě! Samozřejmě jsem se vždy dokázala vynervovat tak, že ačkoli jsem celý den ze strachu vypila asi tak hrneček, okamžitě po vyjetí jsem už křížila nohy a nervózně koukala na hodinky. Ale k věci, samozřejmě, i když ze mě vyrostla nádherná, inteligentní, sebevědomá a samostatná žena (jo!), nicméně autobusy nemiluji do dnes. Tudíž mě stejný strach doprovázel i to časné ráno, kdy jsme se přesouvali ze Singapuru do Kualy. Do dnes nevím, čím jsem se komu kdy zavděčila, poněvadž autobus byl naprostá špica! Polohovatelná sedačko-křesílka, inteligentní klimatizace (žádná angínovka), pití zdarma i přestávky na čůrání! Ani mi nestihlo být blivno, poněvadž jakmile jsem si sklopila sedačku a zavrtala se, zareagovala jsem jako Pavlovův pes a spokojeně si slintala na rameno (nejspíš mám krátkou kůži – zavřu oči a otevře se mi pusa!). 

Moje meditace je však po necelé hodině jízdy přerušena – hranice. Řidič nás vyhazuje ven s tím, že počká na malajské straně. Nu což, nevystupujeme sami a stejně nám nic jiného nezbývá. Přichází klasický kolotoč – pasová kontrola, průchod rámem, rentgen zavazadel. Po deseti minutách dostávám razítko do pasu a razím si to směrem zpět k autobusu. Počkat, kde je Michal?! Šel celou dobu za mnou a najednou zmizel? Zuřivě se rozhlížím. Spatřím ho, jak na mě v doprovodu dvou celnic (muž – celník, ženská – celnice?) zběsile mává a ukazuje, abych se hned vrátila. Dámám se totiž nelíbí, že má v batohu tolik alkoholu (0,5l slivovice a 0,7l absintu) a chtějí po nás zpáteční letenku a čestné slovo, že alkohol je výhradně pro nás. Uf, zapotili jsme se, ale nezastřelili nás, alkohol nám zůstává a do Malajsie nás nakonec pouštějí!

Po pěti (kvalitně prospaných) hodinách vystupujeme kousek od hlavního autobusového nádraží v Kuale a mě se jímá panika. Kamarád, u kterého spíme, mi totiž cestu k němu popisoval jako největší dopravní horor a Michal bezvýhradně trvá na cestě hromadnou dopravou. Naštěstí mezi mnou a Vojtou došlo ke komunikačnímu šumu a vychází najevo, že naše cílová stanice leží na stejné lince metra jako autobusové nádraží. Haleluja, nebudu ztracená a šílená strachy v Kuale! Vyzvedáváme si u Vojty v práci klíčky a i přes dvojí vysvětlování cesty (Ampang parkem rovně, za Bank of China doprava do kopce, na téčku doleva, projděte znásilňovací uličkou a jste tam) chvíli bloudíme. Ono totiž „téčko“ není tak úplně téčko, ale neva, na nás si nepřijdou! K Vojtěchovi domů nakonec dorazíme a rovnou mu přepadáme sprchu, pračku a wifi. Po zkulturnění a posilnění osvěžujícím Guinessem vyrážíme do víru velkoměsta.  

Svatá trojice O:) 


Věděli jste že Alžběta II. ráda doutníky?

Stejně jako Singapur i Kuala Lumpur je značně multi-kulti (asi jako každé větší město). Obědvali jsme turecký kebab, ke svačině měli irské pivo a večeříme v pouličním čínském bistru. Kluci to rozjíždějí ve velkém a popíjejí místní „whisky“ s limetkovým džusem. Já jsem trapačka na antibiotikách, ale v tomhle případě mě ani nemrzí, že se nemůžu připojit. K jídlu nám hostitel objednává pečeného rejnoka, platýse se zeleninou a „smažený mrkvový koláč“. Také jsme se děsili, ale ve skutečnosti je to mnohem chutnější. Jedná se vlastně o jakýsi ředkvový „koláč“, připravovaný z rýžové mouky spařené s vodou a nastrouhané ředkve daikon (velká bílá dlouhá ředkev). Tento „koláč“ se poté rychle osmaží s vejci, klasickou ředkvičkou a další libovolnou zeleninou, která je zrovna po ruce.
Rejnok!

Platýs!


Cestou zpátky k Vojtovi si kupujeme snad nejdražší láhev vína ve svém životě (asi 300 Kč). Jo v Malajsii je holt chlast drahej. (Ještěže za pár dní navštívíme ono známé Langkawi s ještě známějšími dutyfree shopy!) Večer trávíme u bazénu a užíváme si společnost kamaráda, kterého jsme konečně mohli navštívit v jeho novém domově. 

P.s.: I za ty prachy bylo to víno bylo hnusný



20. srpna 2015

Letíme do Asie, část III

Po zhlédnutí nejnovějších Avengers a Draculy (který mě tedy po dějové stránce příšerně zklamal) přistáváme v Singapuru na letišti Changi. Letiště Changi je druhé největší v Asii a cestujícím, kteří byli postiženi zpožděním letu, dlouhým přestupem nebo mají prostě dost času nabízí mnoho zajímavých atrakcí ke zkrácení dlouhé chvíle. Naleznete zde například střešní bazén, orchidejovou či kaktusovou zahradu, kino či wellness. Ačkoli jsme zde (nedobrovolně) strávili téměř dva dny, ani jednu z těchto atrakcí jsme nenavštívili, poněvadž jsme trčeli PŘED odbavovacími terminály a všechny tyhle supr-čupr věci jsou samozřejmě ZA nimi. Nu což, každému dle zásluh…

Na letišti Changi můžete potkat i takovéto kočičky. Anebo taky obří durian.

Po klasických obstrukcích s vyzvedáváním batůžků a úsměvů na celníky se vydáváme směr metro. Singapurské metro nese nepříliš optimistický název SMRT (Singapore Mass Rapid Transport) a korunu tomu všemu dává slogan „Moving people. Enhancing lives.“, který by se dal volně přeložit jako „Přesouváme lidi a zlepšujeme jejich životy.“ Bomba je, že i po městě jezdí černé taxíky s takovýmito obřími nápisy na dveřích, takže nás třeba SMRT nejednou pouštěla na přechodu.


S hledáním metra i kupováním jízdenek jsme úspěšní, dnes už nám jen zbývá najít hostel, „checknout se“ a vyspinkat se do růžova. Do karet nám hraje infrastruktura a přehlednost celého města. Metro je klimatizované, všechny informační cedule jsou anglicky, ulice jako podle pravítka a neuvěřitelně čisté. Není divu, takový odhozený vajgl, při kterém by vás viděl policista, by vás přišel na 1000 singapurských dolarů. Což je necelých 20 000 korun českých. A to by zabolelo. Nicméně ačkoli se nám ta čistota líbila, celé město na nás působilo jaksi „fašisticky“. Tohle nesmíš! Támhleto taky ne! Za tohle tě zastřelíme! Za támhleto je doživotí! Nejez durian v metru! Nu což, proti gustu žádný judikát.




Hostel úspěšně nacházíme a k našemu překvapení bydlíme pár kroků od místního China Townu, což je super, protože my máme China Towny rádi (bývá zde zpravidla levný jídlo). Seznamujeme se se spolubydlícím Filipíncem na pokoji, zachumláváme se do dek (ačkoli jsme vždy klimatizaci nastavili na nám příjemných 24°C, pokaždé byla zpátky přepnutá na zabijáckých 18) a opět padáme za vlast. Jenže takhle by to bylo moc jednoduchý, milánkové moji, pomyslel si nejspíše Michalův organismus, a trestá ho nepříjemným kombem úpal-úžeh. První den v Singapuru tedy z poloviny odpočíváme a k večeru se jdeme cournout po okolí. Oproti zanedbané Srí Lance, která mě v předešlých dnech nepříjemně překvapila, si v Singapuru lebedím. Všude je tu čisto, dopravní předpisy se dodržují, na ulici na nás nikdo nepokřikuje, zboží má cenovky a prostě jim to tu všechno klape. A i přestože jsme v podstatě kousek (137 km) od rovníku dýchá se mi mnohem lépe (sugesce!). 




Následující večer se pro změnu můj organismus rozhodne vyvádět brikule a asi aby to Michalovi nebylo líto, nasazuji ráno antibiotika, poněvadž mám vážné podezření na zánět močového měchýře. A protože bolesti mám opravdu veliké, polykám rovnou dvě tabletky. Nechce se nám však i druhý den z většiny proležet na hostelu a tak se zahaluji od hlavy k patě (antibiotika, která jsme si vezly, byla silně fotosenzibilní), vyzbrojuji dostatečným množstvím vody a razíme směr vyhlášené botanické zahrady.


Marodný a vyhladovělý Michal
Antibiotická, nabalená Dita
Navštívit Singapur a vynechat Gardens by the Bay by byl hřích nad hříchy nejhříchovatější. Nejedná se sice o záležitost zrovna nejlevnější (vstupné pro dospěláka do celého komplexu vycházelo v době naší návštěvy zhruba na 800 korun českých), ale na druhou stranu jsme si museli sami přiznat – Kdy se sem zas podíváme? Já jsem si zahrady užila dosyta, už jenom protože mi zabraly prášky proti bolesti a konečně jsem neměla nutkavý pocit na čurání. A protože máme kytek až po krk, přesouváme se do Malé Indie. Cestou jsme se snažili (čistě ze zvědavosti) najít českou ambasádu, kterou jsme sice měli zakreslenou v mapě, nicméně bylo to takové nástupiště 9 a ¾ . Pro obyčejné lidi nenalezitelné! Smůla. Ale Norskou jsme našli. Po hodině a půl volné chůze, jednom nákupu v nejspíše jediném singapurském supermarketu a návštěvě buddhistického chrámu se ocitáme v Malé Indii. Ulice se záhy mění z puritánsky uspořádaného tetris v mraveniště a spleť uliček překypujících různými obchůdky, bufety, restauracemi, zlatnictvími a lékárnami. Je toho na nás moc a tak si dočasné útočiště hledáme v hinduistickém chrámu, ve kterém se nás ujímá postarší sympatický Ind a ochotně nám vysvětluje význam a symboliku skulptur zdobících chrám. Michal si jeho vyprávění poctivě zapisuje, ale já mám problémy staříkovi rozumět. I tak si z útržků dávám dohromady poutavé vyprávění, nad kterým jako religionistik-amatér nekontrolovatelně slintám. 


Gardens by the Bay

Marina Bay Sands Hotel s bazénem na střeše





V metru se nejí, nepije, nekouří, nepřepravují zápalné předměty a hlavně se tam nejí durian!!!



17. srpna 2015

Letíme do Asie, část II


Dobré poledne, Čechy. 
Dobrou noc, Turecko. 
Dobré ráno, Srí Lanko. 

Po výstupu z letadla mám pocit, jakoby mi někdo přes obličej plácl horký ručník a foukal přes něj fénem. Vzduch se ani nehne a hnu-li se já, potím se i na řasách. Wow to je maso, ale co, nejsem žádný máslo, zvyknu si. Kroutím se jako žížala a utíkám na záchod. Ou…díra v zemi a dvě šlapky. Nu což, i na to si budu muset zvyknout. Proč je tu ale všude tak neskutečně mokro? Vodu z kohoutku si raději odpustím a raději kupuji předraženou letištní balenou. Podělím se s Michalem o lehký šok ze záchodů a jdeme rozměnit peníze. Nestihneme se ani pořádně rozhlédnout po příletové hale a už na nás ze všech stran volají taxikáři a tuktukáři: „Hello, sir, where are you going?“ „Hello, you need a tuk tuk?“ Z počátku se nabízejícím snažíme klidně vysvětlit, že o jejich služby nestojíme a že bychom se do přilehlého Negomba raději dopravili autobusem. Načež nám poněkud rozporuplně odpovídají, že nejbližší zastávka je vzdálená dva, čtyři později dokonce pět kilometrů a cesta bude trvat nejméně dvě hodiny. Já se nechávám trochu zviklat, nicméně Michal je drsný jako šmirgl a trvá si na cestě autobusem. Tuktukáři a taxikáři nás rozčilují. Jdeme k pánovi v uniformě, který nám ukazuje směr k nejbližší autobusové zastávce. Po čtvrt hodině chůze a zhruba stovce odmítnutí tuktukářů máváme na autobus směr Negombo a konečně se také vezeme. Abychom se ale dostali do části, ve které se nachází náš hostel, musíme jednou přestoupit na Negombském autobusovém nádraží. Cesta trvá všehovšudy hodinu a za oba cestující platíme v přepočtu 30 korun českých (tuktuk by nás vyšel nejméně na 400). Wohoo, jsme dobrý! Ubytováváme se v hostelu a jdeme se porozhlídnout k moři. K mému zděšení se jedná o dlouhý pás odpadků, zevlujících místňáků, toulavých psů s prašivinou a uřvaných vran vyzobávajících delikatesy z hnijících odpadků. I přesto, že pláž je jedno velké smetiště, jdeme se koupat, cestou do hostelu povečeříme své první kari s rýží a večer odevzdaně padáme za vlast.

Tuk Tuk je drobné tříkolové vozítko, které dokáže vyvinout vskutku překvapivou rychlost a pojmout mnohem více, než jen dva pasažéry

Na první pohled to sice nevypadá...

...ale Negombo Beach není pro rekreaci úplně nejvhodnější.

Škola

Na pláži bydlí většinou sušiči ryb s rodinami

Druhý den se probouzím se spásnou myšlenkou, že celé městečko přeci nemůže být tak hnusné, jako se mi zdálo včera při cestě autobusem a návštěvě pláže. Mýlím se. Negombo je nejhnusnější město na Srí Lance, které jsme navštívili (ještě Kurunegala je hnusná, ale ta si skóre o trošku vylepšila obřím Buddhou nad městem). Město je to velice chudé a valná většina obyvatel jsou římští katolíci (náhoda?). Jsem oslněna místním ovocným trhem a poprvé jím rambutan a piji vodu z mladého kokosu. Poté se nechávám ukecat Michalem a jdeme navštívit místní slavný rybí trh. Slavný, protože se jedná o největší rybí trh na Srí Lance. Avšak jsem posera s citlivým čumáčkem a Michal mé konstantní navalování na zvracení komentuje tím, že by ze mě byla mizerná lesba. Dělám, že ho neslyším a snažím se prokličkovat mezi prodejci rychlostí blesku k čerstvému vzduchu. I přesto jsem však vděčná za úžasnou zkušenost. Čerstvější ryby nikde jinde nenajdete. 
Zbytek odpoledne trávíme v centru Negomba, kde obědváme tak pikantní kari s pol sambol (pikantní červená pasta z nastrouhaného kokosu a chilli), díky kterému mám pocit, že jsem si popálila jícen. Michal se mi směje a po zbytek dne mi říká Lelku. Je to neřád. Přemýšlím, že ho tu nechám.
K večeru se vydáváme s lahví moravského vína k oceánu, pokochat se západem slunce. Ještě než slunce zapadne, jsme příjemně cinklí, moudře hovoříme a shodujeme se na tom, že Srí Lanka je vlastně malý ráj. Špinavý, rušný ráj. Po zmizení žlutooranžového puchýře se odebíráme k večeři. Rozhodneme se pokračovat v popíjení a ochutnáváme místní pivo Lion, které má 8,8%. Zvládneme dvě (jedna lahev má 650 ml) a druhý den odlétáme směr Singapur opět s kocovinou jako řemen. 

Rybí trh v Negombu je největší na Srí Lance

Sušené ryby jsou levnější než ty čerstvé

Budeš blinkat? 

Děkujeme Habánským sklepům za pomoc při vytváření atmošky